Sociální pokroky a další dovednosti
Je mi 2 a půl měsíce a navazují víc a víc sociálních kontaktů. Poslední dobou dávám jasně najevo, že chci být nošena, chována, prostě hýčkána. Jakmile jsem položena do košíku, či chvíli o samotě, křikem se ozvu. Jakmile mě kdokoliv z košíku vyndá, pochová, promluví se mnou, ztichnu. Je to asi tou mojí první nemocí, všichni mě rozmazlují - jsem to ale potvůrka. I děda Josef se dokonce přestal bát mě chovat, už se nebojí, že mi ublíží a když řvu, pochová mě. Taky se na mne stále více chodí dívat a já mu pohled opětuji některým z mých ksichtíků. Ale co, ať mě chovají, vždyť ještě trochu kašlu a mám rýmičku - to je otrava. Ani ven spinkat mi už 4 dny nedávají - proto taky zlobím. Jen co jsem za 4 dny poprvé v kočárku na čerstvém vzduchu, usnu jako dřevo - a také hodně dlouho.
Začínám se kolem sebe více rozhlížet a pozorovat okolí - věci i lidi kolem. Na hračky se upřeně dívám, snažím se je vzít i do ručičky, ale to mi zatím moc nejde. Máma mě pomáhá předměty v mých neohrabaných pěstičkách udržet. Pod hrazdičkou už se ale umím do visících předmětů strefit a 20 min si s ní vyhrát - každý den o trochu déle.
Delší dobu již vydržím koukat a soustředit se, co se kolem mne děje. Zejména mám ráda společnost, při návštěvách se ráda chovám a při tom koukám s řádně vyvalenými kukadly, někdy se i usměju, zasměju, umím i radostí zavýsknout, ale taky se zamračit a zakřenit. Ovšem jakmile začnu mít špatnou náladu, dlouhou chvíli, začnu být protivná a neutiší mi nic než něčí malíček v puse. Dudlám ho a dudlám, jedině ten mě utiší a uklidní. Všichni říkají, že se to nemá, že bych měla dumlat dudlíka, ale já tu gumu prostě nemůžu....., nechutná mi a přes všechnu snahu všech, ho okamžitě vyplivávám. Není dobrý, nechci ho. To si raději zařvu. Nejlepší malíček je samozřejmě mámin, ale když není po ruce, neopovrhnu ani tlustším tátovým, či scvrklejším babiččiným - pěkně si je všichni pořádně umývejte!!!! 6.listopadu jsem poprvé objevila svůj vlastní paleček a šup s ním do pusy.Když není jiný po ruce, co mi zbývá.
Také už dovedu v pohodě udržet hlavičku, někdy se pozoruji v zrcadle a stále si nejsem jistá, kdo se to ze zrcadla na mě dívá. Poloha na bříšku není moje oblíbená , ale koníčky pást umím, nejlépe mi to jde na máminým či babiččiným bříšku. Je měkčí a lépe se na něm pase než na tvrdé podložce.
Kupodivu, k mámině překvapení a trošku radosti i zklamání mi vůbec nevadí, když si máma na chvíli odskočí a mne nakrmí a pohlídá někdo jiný. Někdy sice řvu, ale pokud mě ten dotyčný dá něco k snědku, nejlépe mámino odstříkané mlíčko, jsem v klidu a trpělivě čekám na mámu (nejčastěji již ve spánku) až se ke mně zase vrátí. Táta umí pohlídat, nakrmit a vykoupat bravůrně, ale dokáže to i babička Marie, která mě pár večerů měla na starosti i babička Mirka. Na svoje okolí si zatím stěžovat nemůžu, všichni se snaží, aby mi bylo dobře.